Britská královská rodina není jedinou institucí snažící se udržet a posílit další generace.
Víte, je to opravdu vážné, když se královská rodina v Buckinghamském paláci nechala slyšet, že jsou “zranění” a “zklamáni” kvůli rozhodnutí jednoho z nich. Žhavou novinkou tohoto týdne je, že vévoda a vévodkyně z Sussexu, princ Harry a Meghan Marklová mají v úmyslu vzdát se svých rolí v královské rodině a místo toho chtějí hledat způsob, jak se stát finančně nezávislými. Toto rozhodnutí je nejen výzvou pro celý palác, ale také získalo vysokou míru kritiky ze strany odborné veřejnosti a tisku.
Tón zpravodajství ve Velké Británii vyzníval velmi stroze, přičemž jedním z hlavních argumentů je nedostatečná konzultace páru s širší královskou rodinou. Během posledních několika měsíců však Sussexové neměli před veřejností žádné tajemství o svých osobních a profesních zápasech. V říjnu vydali jako rodina oficiální prohlášení, ve kterém princ řekl, že už nemůže být „tichým svědkem soukromého utrpení manželky.”
Marklová i nadále snáší nápor výbuchů vzteku veřejnosti, které někteří považují za misogynní i rasistické. Navzdory skandálu ohledně vztahu prince Andrewa s odsouzeným sexuálním predátorem Jeffrey Epsteinem se bulvár nicméně soustředí na Meghanina překvapivá rozhodnutí: návštěvu Wimbledonu v džínách; cestování s Eltonem Johnem; nebo její role editorky v časopise Vogue. Zjevné problémy médií v jednání s Marklovou, s jakožto progresivní americkou černošskou ženou, plnou nápadů a názorů, se rodí v bodavé kritice, která se na ni zaměřila při odchodu z královské role, což někteří nazývají „Megxit“.
Princ Harry byl první, kdo popsal paralelu v honu na jeho manželku s jeho matkou, princeznou Dianou. Vysvětlil, že nemůže stát a dívat se, jak se historie opakuje. To ho již dříve vedlo k porušení protokolu, když pomáhal vést kampaň v otázkách duševního zdraví a otevřel se pro svou vlastní potřebu poradenství dvě desetiletí poté, co ve věku 12 let ztratil matku. Není divu, že veřejnost vždy měla vůči princi velké sympatie..
Zatímco někteří jsou vůči páru za opuštění tradice velmi kritičtí – obviňují je ze zanedbávání královských povinností financovaných daňovými poplatníky – jiní, jako jsem třeba já, více podporují progresivní postoj Sussexů. Jejich touha upřednostňovat vzájemně jeden druhého, být finančně nezávislí a jít za tím, co je blízko jejich srdci, přestože je oběť velká, je chvályhodné. Mnozí doufají, že to urychlí modernizaci monarchie a usnadní jí další pozitivní přínos pro veřejný život Spojeného království.
Křesťané by měli pečlivě zvážit vlastní odpověď na tuto poslední epizodu s „Harrym a Meghan.“ Církev a královská rodina mají více společného, než si můžeme na první pohled představit. Obě to jsou starověké instituce bojující s nedávnými skandály vysoce postavených členů, kteří se nedokázali adekvátně vypořádat s obviněním ze sexuálního zneužívání; obvinění ze zaujatosti vůči ženám a lidem s jinou barvou kůže, kvůli čemuž nyní zřejmě ztrácí přízeň mladé generace.
Barna Group již mnoho let analyzuje generační angažovanost v rámci církví. David Kinnaman ve své knize Faith for Exiles (Víra pro exulanty) uvádí, že v roce 2011 skoro 59 % mladých Američanů, kteří vyrůstali v církvi, církev opustili. O méně než deset let později se počet zvýšil na 64 %. Navzdory četným iniciativám, které se snaží tento trend zvrátit, se nám bohužel nepodařilo dostatečně zapojit dospívající do církve.
To hovoří o velké výzvě pro poslání církve: pro všechny misijní iniciativy, pro všechny projekty zakládání sborů, pro všechny populistické obavy z imigrace, které ředí většinu křesťanské populace, je největší výzvou pro křesťanskou církev naše neschopnost sloužit našim vlastním dětem a pomáhat jim při přechodu z dětské víry na víru dospělých.
